Názory, odkazy

"Věříme, že nás všechny bez rozdílu Bůh miluje právě takové, jaké nás stvořil, a že nám všem chce dopřát plnou radost z lásky ke druhému člověku, radost z toho, že můžeme a dokážeme milovat a že jsme milováni."

Logos podporuje průvod gay hrdosti Pride Belgrade 2010, který se uskuteční v srbském Bělehradě v neděli 10. října 2010. Našim přátelům zasíláme v angličtině a srbštině dopis, který tu zveřejňujeme v českém znění. V liberálním "osvobozeném" světě mají dnes pride parades spíše zábavní charakter, na což se názory také lidí v Logosu (jakož i názory LGBT lidí vůbec) různí. Otázkou vlastně je, co je naše gay hrdost a jak (a zda) ji projevovat. Hnutí průvodů a festivalů hrdosti (iniciované slavnými stonewallskými nepokoji v roce 1969) však mělo nesporný velký vliv na úspěchy emancipace LGBT lidí po celém světě. V roce 2009 byl bělehradský průvod zrušen z bezpečnostních důvodů.

Dagmar Křížková je zakladatelkou a bývalou členkou našeho sdružení. Jako věřící lesbická žena se dokáže dobře vcítit životních příběhů gejů a leseb. Její postřehy a  rady Vás mohou vhodným způsobem nasměrovat k dalšímu řešení problémů.

Ve svém příspěvku bych Vás ráda seznámila s historií organizovaného lesbického a gay křesťanského hnutí v naší zemi.

Když jsem si na konci sedmdesátých let začala uvědomovat svou sexuální orientaci, zdálo se mi zprvu, že jsem snad jediný homosexuální křesťan ve světě. Nejenže jsem nevěděla o jiných homosexuálních křesťanech, ale vlastně jsem osobně neznala vůbec homosexuálního člověka a to málo, co jsem o homosexualitě věděla, jsem věděla ze „Studny osamění“, románu, který se mi dostal do rukou během mých středoškolských studií. Situace byla pro mne o to složitější, že jsem v této době již byla členkou řeholního institutu (byť tajnou – do r. 1989 u nás řeholní řády nesměly svobodně působit) a trápila jsem se pochybnostmi, zda má homosexuální orientace není na překážku mému členství v řádu. Zároveň jsem si uvědomovala, že mi nejde jen o řešení mé osobní situace (řeholní život mě navíc tehdy zcela naplňoval), ale cítila jsem se volána prošlapat cestu v církvi i svým sestrám a bratřím, které jsem tehdy neznala, ale jejichž existenci jsem přece jen tušila. Otázka homosexuality byla až do r. 1989 v naší společnosti tabuizována a v křesťanských církvích a společenstvích (včetně společenství řeholních) to platilo dvojnásob.